Angela Merkelová se domnívala, že zdržováním členství v NATO a později prosazováním minských dohod získává Ukrajina čas, aby mohla lépe čelit ruskému útoku, stejně jako se Chamberlain domníval, že získává pro Velkou Británii a Francii čas na to, aby shromáždily síly proti hitlerovskému Německu.

bývalé německé kancléřky Angely Merkelové vrhají světlo na obojetnou hru, kterou Německo, Francie, Ukrajina a Spojené státy hrály v období před únorovou ruskou invazí na Ukrajinu.

Zatímco takzvaný „kolektivní Západ“ (USA, NATO, EU a G7) nadále tvrdí, že ruská invaze na Ukrajinu byla aktem „nevyprovokované agrese“, skutečnost je daleko jiná: Rusko se nechalo oklamat a uvěřilo, že existuje diplomatické řešení násilí, které vypuklo v oblasti Donbasu na východě Ukrajiny po převratu na Majdanu v Kyjevě v roce 2014 podporovaném Spojenými státy.

Namísto toho Ukrajina a její západní partneři pouze získávali čas, než NATO vybuduje ukrajinskou armádu schopnou obsadit celý Donbas a také vystěhovat Rusko z Krymu.

V z minulého týdne Merkelová zmínila mnichovský kompromis z roku 1938. Srovnala rozhodnutí, které musel učinit bývalý britský premiér Neville Chamberlain v souvislosti s nacistickým Německem, se svým rozhodnutím postavit se proti členství Ukrajiny v NATO, když byla tato otázka vznesena na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008.

Merkelová se domnívala, že zdržováním členství v NATO a později prosazováním minských dohod získává Ukrajina čas, aby mohla lépe čelit ruskému útoku, stejně jako se Chamberlain domníval, že získává pro Velkou Británii a Francii čas na to, aby shromáždily síly proti hitlerovskému Německu.

Závěr z této retrospektivy je ohromující. Zapomeňte na chvíli na to, že Merkelová srovnávala hrozbu, kterou představoval Hitlerův nacistický režim, s hrozbou, kterou představuje Rusko Vladimira Putina, a soustřeďte se raději na skutečnost, že Merkelová věděla, že pozvání Ukrajiny do NATO vyvolá ruskou vojenskou reakci.

Místo aby tuto možnost zcela odmítla, prosazovala Merkelová politiku, jejímž cílem bylo zajistit, aby Ukrajina byla schopna takovému útoku odolat.

Komentáře Merkelové jsou bývalý ukrajinský prezident Petro Porošenko pro několik západních médií. „Naším cílem,“ prohlásil Porošenko, „bylo nejprve zastavit hrozbu, nebo alespoň oddálit válku – zajistit osm let na obnovení hospodářského růstu a vytvoření silných ozbrojených sil.“ Porošenko dal jasně najevo, že Ukrajina nepřišla k jednacímu stolu o minských dohodách v dobré víře.

K tomuto poznání dospěl i Putin. Na nedávném setkání s ruskými manželkami a matkami ruských vojáků bojujících na Ukrajině, včetně několika vdov po padlých vojácích,, že bylo chybou přistoupit na minské dohody a že problém Donbasu měl být tehdy vyřešen silou zbraní, zejména vzhledem k mandátu, který mu udělila ruská duma ohledně oprávnění použít ruské vojenské síly na „Ukrajině“, nejen na Krymu.

Z Putinova opožděného uvědomění by měl přeběhnout mráz po zádech všem těm na Západě, kteří operují mylnou představou, že nyní lze rusko–ukrajinský konflikt nějak vyjednat.

Žádný z ruských tzv. diplomatických partnerů neprokázal ani špetku integrity, pokud šlo o skutečné odhodlání k mírovému řešení etnického násilí, které vyšlo z krvavých událostí na Majdanu v únoru 2014, jež svrhly demokraticky zvoleného ukrajinského prezidenta s certifikátem OBSE.

Když se rusky mluvící obyvatelé Donbasu postavili na odpor proti převratu a bránili demokratické volby, vyhlásili nezávislost na Ukrajině. Odpovědí kyjevského režimu na převrat byl osm let trvající krutý vojenský útok proti nim, při němž zahynuly tisíce civilistů. Putin čekal osm let, než uznal jejich nezávislost, a pak v únoru zahájil rozsáhlou invazi do Donbasu.

Putin vyčkával v naději, že minské dohody, garantované Německem a Francií a Radou bezpečnosti OSN (včetně USA), vyřeší krizi tím, že Donbasu poskytnou autonomii a zároveň zůstanou součástí Ukrajiny. Kyjev však tyto dohody nikdy neprovedl a Západ na něj nevyvinul žádný tlak, aby tak učinil.

Odstup Západu, když se rozpadly všechny pilíře vnímané legitimity – od pozorovatelů OBSE (z nichž někteří podle Ruska ukrajinské armádě cílené zpravodajské informace o ruských separatistických silách) až po dvojici normandského formátu Německa a Francie, která měla zajistit plnění minských dohod; Spojeným státům, jejichž samozvaná „obranná“ vojenská pomoc Ukrajině v letech 2015 až 2022 byla jen o málo méně, než vlk v rouše beránčím – to vše podtrhovalo krutou realitu, že nikdy nedojde k mírovému řešení otázek, které jsou základem rusko–ukrajinského konfliktu.

Zdá se, že válka byla řešením, o které usiloval „kolektivní Západ“, a válka je řešením, o které usiluje dnešní Rusko.

Když se nad tím zamyslíme, Merkelová se nemýlila, když uváděla Mnichov 1938 jako předobraz dnešní situace na Ukrajině. Rozdíl je v tom, že v tomto případě nejde o ušlechtilé Němce, kteří se snaží zadržet brutální Rusy, ale spíše o dvojsmyslné Němce (a další obyvatele Západu), kteří se snaží oklamat důvěřivé Rusy.

To nedopadne dobře ani pro Německo, ani pro Ukrajinu, ani pro nikoho z těch, kdo se zahalili pláštěm diplomacie, zatímco před zraky veřejnosti skrývali meč, který drželi za zády.

Autor: Scott Ritter – bývalý spravodajský dôstojník americkej námornej pechoty. Slúžil v Sovietskom zväze, kde sa podieľal na implementácii zmlúv o kontrole zbrojenia, v Perzskom zálive počas operácie Púštna búrka a v Iraku, kde dohliadal na likvidáciu zbraní hromadného ničenia. Po americkej invázii do Iraku v marci 2003 sa Ritter vyslovil proti vojne. Pokračuje v tom aj dnes a kritizuje americkú zahraničnú a národnú bezpečnostnú politiku.